sobota 5. prosince 2015

Velká narozeninová soutěž - dárkový balíček

Jak jsme slíbily v říjnu, přinášíme další část naší narozeninové soutěže. V té první vyhrály dvě slečny konzultace a sestavení jídelníčku, a protože slavíme 2. narozeniny, máme tu i 2. soutěž!


O co se bude soutěžit tentokrát?
Připravily jsme pro vás dárkový balíček plný skvělých potravin, které jsme samy vybíraly. A myslíme, že opravdu stojí za to!


Co všechno dárkový balíček obsahuje?

1. Adveni kaše kaštan s přírodní vanilkou - 3 kusy, kokosová mouka - 3 kusy



Můžete se podívat na unboxing celého balíčku od Adveni a hodnocení všech kaší:




2. Oliva gourmet olivový olej early harvest, olivový olej s provensálským kořením, olivová tapenáda s paprikou


O balíčku od Oliva Gourmet mluví Verča tady:



3. Pulpamen omáčka s karamelizovanou cibulí, grilovací omáčka švestka s chilli


Rozbalování balíčku od Pulpamen můžete vidět ve stejném videu jako výrobky z oliv.

4. Konečně vývar - vývar kuřecí a zeleninový


O vývarech ještě napíšeme, ale dle hodnocení ostatních věříme, že jsou skvělé!


5. Rybárny Praha - dárkový poukaz v hodnotě 500,- na nákup ryb (pouze Praha)


O čerstvých rybách z Rybéren Praha jsme psaly v létě, články a recepty najdete pod #RybárnyPraha



6. Výběr potravin s logem Vím, co jím

Co bude v balíčku od této společnosti, je zatím překvapením pro nás i pro vás. :)

Rozbalování podobného balíčku od Vím, co jím natočila Andy do videa:


Co musíte udělat, abyste vyhráli?

Do 9.12. nám do komentáře napište, jaký je váš úspěch za poslední dva měsíce. Může souviset s jídlem, sportem, spokojeností sama se sebou nebo s něčím úplně jiným. Dejte si záležet, protože za týden vybereme několik nejlepších příběhů, záměrně neuvádíme kolik, protože to záleží na počtu soutěžících. Z nich pak vylosujeme jednoho šťastlivce a ten vyhraje vše výše zmíněné.

Uveďte nám prosím i kontakt na sebe.

Dále budeme rády za sdílení článku nebo celých stránek, lajknutí na facebooku, sledování na instagramu či odběr na youtube.

Budeme držet palce a těšíme se na vaše úspěchy!

PS: Jídelníčky pro výherkyně z minulé soutěže jsme nezapomněly zveřejnit, jen se nám to trochu protáhlo, tak vydržte. ;)

27 komentářů:

  1. Ahoj. :) Nevím, jestli se jedná úplně stoprocentně o úspěch, ale rozhodně to k tomu má blízko. Už nějakou dobu se totiž přejídám. Vlastně to začalo s nástupem do maturitního ročníku. Spousta učení, škola od sedmi do čtyř, poté další učení a nula nula nic spánku. To se někde projeví. A u mě tomu bohužel bylo v mém stravování. Ne, že bych jedla nějak extrémně nezdravě, ale rozhodně jsem se několik měsíců přejídala. Z únavy, když jsem byla naštvaná, úplně vyřízená... Prostě jsem přišla ke skříňce, snědla jsem jogurt, další jogurt, půl balíku dobré vlákniny, lind kuličky, rozinky, oříšky, mámu, tátu, celou vesnici. Jasně, věděla jsem, že to není normální, ale říkala jsem si, nalhávala jsem si, že jen potřebuji energii. Blablabla. Ne. Vlastně jsem ani neměla hlad. Bylo to prostě jen záchvatové přejídání. Nic víc, nic míň.
    Teď už k tomu úspěchu - uvědomila jsem si to. Začala jsem s tím něco dělat. Teď, když se cítím mizerně a jediné, co chci udělat je jíst, prostě si sednu a nechám plynout myšlenky. Případně si nasypu trochu müsli do mističky, ale odejdu z kuchyně. Abych se tam už nevrátila. Už to jsou pomalu 2 týdny a zatím dobrý. A že ve škole to byly týdny dosti kritické. Tak uvidíme, jak to půjde dál. Každopádně můj cíl je naučit se jíst intuitivně, vědět, kdy přestat, ale zároveň se moc neomezovat. Jestli se povede tohle, to teprve bude úspěch! :))

    Nikol (readeatandlive.blogspot.cz; nikolmudrova@gmail.com)

    OdpovědětVymazat
  2. Můj největší úspěch za poslední dva měsíce je asi státnice z neurobehaviorálních věd, kterou jsem si odložila z června. Totálně jsem se den předtím rozložila a jen jsem brečela a bála se. Teď se to bohužel stalo taky, ale zachovala jsem se jinak. Před státnicí ráno jsem šla do posilovny (ano, čtete správně) a dala jsem osobní rekord ve dřepech - naložila jsem si váhu, o které jsem si do té doby myslela, že to nemůžu dát a dala jsem to. Uvědomila jsem si, jak moc je všechno o hlavě a že mám veškerou sílu na světě tam jít a tu státnici udělat. A taky, že jo. Šla jsem tam a za jedna :)
    Ina (ina.balliu@gmail.com)

    OdpovědětVymazat
  3. Můj úspěch za dva měsíce...Nejprve bych stručně shrnula můj příběh. V 15 letech jsem si uvědomila, že má postava není zrovna podle mých snů a představ a jelikož v té době (jen v té době?) médii vládly vyhublé modelíny a rovněž to bylo považováno za neskutečnou krásu (nechápu), rozhodla jsem se svých kil zbavit. V 15 letech mě nenapadlo nic moudřejšího, než přestat jíst. Jedla snad pouze zeleninu...5 kilo bylo dole, za týden, paráda! Postupně jsem jíst zase začala, ale i nadále jsem to s papkáním nepřeháněla a jedla mravenčí porce. Takhle mi to vydrželo až do 18 let. Byla jsem opravdu hubená, ale nehezky. V 18 letech přišel nový přítel, který narozdíl ode mě jedl hodně a jelikož jsem chtěla být vzorná přítelkyně, následovala jsem ho a kila šla nahoru. Po 2 letech vztah skončil a spolu s ním, odešla přebytečná kila, která jsem během vztahu nabrala. Zase jsem jedla špatně a vyhubla. V 19 letech mě čekala maturita. Stres udělal své a já se začala přejídat. Kila šla opět nahoru. Příchod na vysokou školu představoval řadu změn. Předně jsem si našla nového přítele, který miluje kulturistiku a žije tímto životním stylem. Začala jsem s ním chodit do posilovny a musím říct, že mě to celkem bavilo. Jenže! I nadála jsem jedla špatně, nesvačila jsem, málo večeřela a jelikož pohybu bylo o dost víc, tělo si o jídlo říkalo. Přejídala jsem se. A kila šla opět nahoru...Už se blížím k posledním dvěma měsícům :) Shrnu to: během tohoto roku jsem začala zdravě jíst, také pravidelně! A hlavně víc. Podařilo se mi z 65 kilo shodit krásných 9 (teprve teď, jak to po sobě čtu, si uvědomuju, jak jsem asi musela vypadat!) a ta poslední 2 kila byla během těchto dvou měsíců :) Také jsem na sobě začala pozorovat první známky pravidelného posilování. Ještě mám pořád co vylepšovat, ale cítím se o dost spokojenější a chci pokračovat v tom, co dělám :)

    Karolína ( kajamatejkova@seznam.cz)

    OdpovědětVymazat
  4. Doufám, že mě ten největší životní úspěch teprve čeká, a to dělat práci, která mě nejen baví, ale i naplňuje. Strašně ráda bych pomáhala lidem, snažila se je umět motivovat a být empatická. Ráda bych viděla smysl mé práce. Ať to bude nakonec cokoliv, pevně doufám, že se mi to podaří.
    Takže zatím jako úspěch beru to, že jsem na cestě za tímto úspěchem :D, doufám, že v červnu udělám mgr státnice (nutriční specialista), odjedu nasbírat pár zkušeností někam do zahraničí a pak se začnu realizovat tady v ČR :).

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, holky :)
    Jako svůj největší úspěch za poslední 2 měsíce beru to, že jsem se díky praxím v Thomayerově nemocnici (jako NT) přestala bát kontaktu s pacienty, naopak jsem si to začala užívat a neskutečně mě nabíjí, když mi pak lidé říkají, že se jim líbí můj přístup k nim a jsou také spokojení :-) Dalším úspěchem je pro mě asi to, že jsem začala pomáhat lidem s tvorbou jídelníčku i ve svém osobním volnu a zjistila tak, že mi škola přeci jen něco dala :-) No a v neposlední řadě jsem pyšná na to, že jsem se v poslední době naučila mít sama sebe trochu víc ráda, namotivovala se na další studium a začala dobrovolničit :-)
    Jinak vás sleduji jak na Instagramu, Facebooku, tak i na Youtube :-)
    Klára
    K.dobruska@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj holky,
    jsem ráda, že jsem konečně nepropásla nějakou soutěž na blogu a stihnu se jí taky zúčastnit . Ještě radši jsem, že jsem před pár měsíci váš blog a vaše youtube vůbec objevila. Vaše videa i váš blog mě moc baví a pomáhají mi dosáhnou mého úspěchu..
    Můj největší úspěch za poslední měsíce je zhubnutí sedmi kilogramů, úbytek 12 cm přes pas a 11 cm přes břicho. Abyste rozuměly, trpím velkou nadváhou, jakože 100 kg +. Jsem obézní už od dětství, jako dítě jsem podstoupila různé odtučňovací kůry v lázeňských zařízeních, ale všechno z toho pomohlo jen na chvilku. Pak se dostavil jojo efekt. Nikdy jsem se svoji váhou neměla problém, netvrdím, že jsem byla spokojená, ale neměla jsem s ní až tak velký problém. V kolektivu jsem byla vždycky oblíbená, do nového kolektivu jsem zapadla celkem rychle, takže jsem neměla důvod svoji váhu až tak moc řešit. Až teď, v šestadvaceti letech jsem se pevně rozhodla, že se svoji váhou něco udělám, ač jsem si to dlouho nechtěla přiznat, tak se přidaly i zdravotní potíže. V hlavně mi konečně přeskočilo to správné kolečko a začala jsem konečně přemýšlet co jím, kolik toho jím a kdy to jím. Přidala jsem pravidelný pohyb a kila jdou zatím dolů. Tak mi držte palce, aby mi můj elán, chuť a touha hubnout dlouho vydržely a já se dostala poprvé po patnácti letech pod 100 kg.

    Kristýna :-)
    patockova.kristyna@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj!

    Tak mým největším úspěchem za poslední měsíce bylo toto:

    Dostala jsem se na svou vysněnou vysokou školu (na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy) a z toho důvodu jsem se musela odstěhovat z domova svých rodičů na začátku října a začít se starat sama o sebe. Ze začátku jsem se toho strašně moc bála, že se o sebe nedokážu postarat, ale teď po dvou měsících jsem schopná si uvařit, vyžehlit, uklidit a zajistit vše potřebné - a to včetně peněz, protože jsem si našla úžasnou práci v jedné advokátní firmě už v prváku (což není tak moc obvyklé), kde dělám s tím, co studuji - což považuji za největší motivaci tuto školu dostudovat. Jsem teď šťastná a pokaždé, když se vracím domů k rodičům a sestrám, si s nimi čas užívám a cením si ho mnohem víc, protože teď už vím, že ho mám méně a nechci ho promrhat zbytečnými hádkami. Takže tak...to je asi můj největší úspěch nejen za poslední dva měsíce, ale celkově v mém životě - naučila jsem se vážit si peněz a rodiny, starat se o sebe a celkem slušně vařit a péct (letos mám na starosti všechno cukroví!).

    Tak snad se Vám můj příběh bude líbit :)
    email: andreaprochazkova@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj děvčátka :)
    I já se s Vámi chci podělit o svůj úspěch. Ráda běhám a dávám si různé cíle, kterýc se snažím dosáhnout. Nedávno jsem se přestěhovala do blízkosti Hostivařské přehrady v Praze. Takže cíl byl jasný - oběhnout přehradu dookola. Všechno vypadalo v pohodě, cestou po levém břehu míjím spoustu běžců, vysmátá jak lečo, že to půjde bez problémů. Dostávám se na pravý břeh, najednou nikde nikdo. Podezřelé, ale běžím dál. Cesta se mění na pěšinku mezi stromy, najednou i pěšinka mizí, ježiš já se bořím do bahna, kde to jsem?! Běžím do kopce, najednou se ocitám na nějakeé louce s vysokou trávou, pichlavými keři a šípky. Kolem mě žádný náznak civilizace, skákající srnky a jen nějaký ostnatý plot rekreačního areálu. Takže plán se mění z "oběhnout" na "doběhnout. Běh se mění na skákání přes keře a podlézání větví. Po asi půl hodině bloudění vylézám konečně na asfaltový chodník a raduju se, vysmátá, že jsem to přežila a vymotala se z tama. Zase jsou tu běžci, ale proč na mě zak divně koukají? Doma to zjišťuju - boty zablácené (původně růžov3, teď hnědé), legíny mokré a ta hlava! Místo původního copu rozčepýřená, jako bych strčila prsty do zásuvky, vytahuju z nich šípky a jehličí. Následuje výbuch smíchu. Úspěch? Oběhla, doběhla, stala se "slavnou". Ale nejlepší na tom je, že byc si to dala klidně znovu, byla to sranda. :D

    Denisa (mihalova.denisa@gmail.com)

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj, mnoho let se potýkám s mentální anorexií, což je dost velké peklo.
    Každé jídlo, i když si nakonec vyberu to podobné, je provázeno výčitkami že toho bylo málo nebo naopak, že toho bylo moc, že to nebylo zdravé, nemělo správný obsah daných živin. Mám strach najíst se, ale nějak s tím žiji. Pomocí mi jsou nejrůznější články o výživě a přístupu k lidskému tělu, které často vyvrací konvenční mýty o stavě, receptáře, kde vidím, co všechno jsou lidi schopni smíchat dohromady v jednom receptu, a taky fotky porcí na instagramu.
    A tak, postupně, krok po kroku, i když to spojí spoustu času, si dovoluji jíst. Každý den prosím za chuť k jídlu a odvahu jíst a přibírat. Při své výšce 180 cm vážím opravdu málo, ale mé tělo už si asi zvyklo. Během těch let jsem si našla spoustu přátel, píši do novin, a nejraději se procházím a čtu a učím angličtinu. To vše současně při všech neustávajících myšlenkách, otravných jako mouchy, kolujících v mé hlavě. Dokonce i ve snech mě pronásledují myšlenky na jídlo.
    Přesto se něco změnilo: Za poslední dva měsíce jsem přibrala kilo a půl, což je pro mě obrovský posun. Dlouho jsem jen byla na podobné váze, byla jsem maximálně ráda, že nehubnu, ale teď se něco hnulo kupředu. Více si užívám jídla, díky tomu, že jsme si všechno začala postupně zapisovat do kalorických tabulek, vidím černé na bílém, že mám ještě co dohánět, i když má pocit, že jsem snědla horu břichabol, a skutečně si musím vzít víc. Díky jídelníčkům, které zveřejňují jiné lidé, kteří to v hlavě mají naprosto srovnané (jako třeba na blogu nehladu.cz), se mi daří kriticky přehodnocovat i svůj jídelníček a poznat, co by mělo být normální a co vše si mohu dovolit.
    Byla jsem spíše vegetariánsky založená, i když jsem jedla ryby, ale teď jsem zařadila nově navíc i maso – králičí, a taky vnitřnosti, tučné mléčné výrobky a občas dokonce i pečivo, dám si třeba i čokoládu. Každá z těch potravin mě však stojí spousty hodin promýšlení, proč si ji dát nebo ne a proč si ji mohu dovolit a zda mi udělá dobře. Ale nakonec to udělám a jsem na sebe hrdá, a chvíli si připadám že jsem už jen na dobré cestě ven z pekla vnitřního krutého koncentráku, v jehož útrobách jsem z důvodů, které si sama nedokážu vysvětlit.
    Někdy nechápu, co za mě jedná, ale vím, že pokud budu bojovat jako poslední dva měsíce, možná vyhraji – normální, obyčejný život, kde chodím s přáteli na večeři, do kina a do divadla, mám full- time pracovní dobu a kde si budu si moct obléci dokonce i šaty, je to život, kde mám přítele a nestydám se za své vyhublé a vyzáblé tělo – a jsem šťastná a spokojená.
    Je neuvěřitelně osvobozující vypadat a cítit se už teď o chlup lépe. Posun umožnil i váš blog, který se právě mýty ve výživě a inspirativním jídelníčky pro normální holky zabývá. Za to moc děkuji. Jsem za to na sebe hrdá, a proto jsem spokojenější – a rozhodla jsem se tom napsat, jakkoli to není jednoduché o tom mluvit. Po letech jsem něco málo přibrala a hned to jde poznat, i když je to tak málo; i přesto to pro mě znamená opravdu moc. Což teprve, když přiberu patnáct kilo! Dej, nebe, ať se to co nejrychleji podaří. Váš blog mi v tom určitě také pomůže, moc se těším na další články!
    Katrin,
    k.vojtasikova@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  10. muj uspech? mam skvele mimco, ktere je uz skoro jako moje, mam paradniho pritele, nemuzu si stezovat vim ze jsou na tom ostatni hure, proste muj uspech je skola, prace, pritel - nechci taky ze sebe delat neco extra, ale je to celkem po 20 citce drina, pracuji min 5 hodin dene, mam 13 predmetu, skolne si platim ze sveho, musim pomahat a doma uklizet, doucovat a byt s pritelem a kamarady, je to desna fuska ale vim ze nekteri na tom jsou hure ale tohle beru za svuj uspech, ze dokazu zvladnout vice veci

    OdpovědětVymazat
  11. Ahojky holky,

    můj příběh začal už někdy v době, kdy mi bylo 5 let. Bydlela jsem převážně u babičky na Moravě v malebné vesničce, kde jsem každé ráno chodívala podojit kozu, posbírat čerstvá vajíčka, nakrmit králíky a na kole neučesaná si to pelášila do školky. Nebyla jsem rozmazlené dítě, spíše pocházím z chudé rodiny, ve které mi ale nikdy nic nechybělo, snad jen trošku lásky...v 6-ti letech, kdy jsem měla jít do školy, jsem onemocněla leukémií, rodičům, hlavně mámě, se zhroutil svět. Byla jsem rok hospitalizována ve FN Ostravě, narozeniny i Vánoce, Velikonoce...po roce, kdy mi byla transplantována kostní dřeň se nemoc vrátila a udeřila ve formě rakoviny hrtanu, kdy jsem se nemohla ani nadechnout ,nasledky z obou nemocí mám dodnes. Nakonec jsem ale přeci jen pomalu a jistě chodívala do školy (máma je naštěstí paní učitelová a vše jsem zvládla bez problému), o kamarády jsem nouzi neměla a rodiče mně vykrmovali. S přístupem na střední školu (hotelového rázu) jsem byla již pěkně oplácané dítko,postavu jsem skrývala do volných triček a tepláků. Někdy po maturitě jsem se začala "hlídat" a kontrolovat stravu, kalorie jsem si nepočítala, ale dbala jsem na to, abych nejedla hlouposti, hodně ovoce, zeleniny...rodiče se rozvedli a já střední školu prostřídala na internátě, bydlení v bytech, stala jsem se velmi rychle samostatnou a nebylo pro nikoho šokem, když jsem měsíc po maturitě odcestovala do Francie, kde jsem zůstala pěkných 6let. Našla jsem si přítele, se kterým jsem bydlela, měla jsem práci a chtěla shodit nějaké to kg. Při své výšce 154cm jsem měla normálních 48kg, začalo počítání kalorií, nadmíra cvičení, postava se měnila a i když na váze byl úbytek 3-4kg a já byla relativně spokojená, chtěla jsem více. Méně jídla, více cvičení...postupným devastováním těla jsem se dostala na váhu 38kg, přítel se na mne nemohl dívat a máma mi na vánoce řekla, že jsem akorát tak zralá na ulehnutí do rakve. Já si to neuvědomovala. Z Francie jsem se vrátila k mámě a chtěla bydlet poblíž rodiny - zpětně vidím, jak blbý nápad to byl. Maminka mne začala vykrmovat, já přibírala snad i ze vzduchu, zpomalený metabolismus, neustálá únava, demotivace k cvičení. Nesnášela jsem se. Do toho jsem nemohla najít práci, veškeré oblečení mi bylo malé, do toho nastal kolotoč přejídání se a hladovění, byla jsem zoufalá. Nedokázala jsem se normálně najíst! Zaplatila jsem za x stravovacích jídelníčků a plánů, žádný jsem nedodržela. Dostala jsem se z toho až někdy v srpnu, kdy jsem po půl roce poznala přítele a zamilovala se. Od začátku září se nepřejídám, snažím se cvičit 5x v tydnu, neomezuju se, dopřávám si i tolik pro mne dříve zakázané jídlo a snažím se mít ráda. Váha byla 61kg a nyní mám necelych 55kg. Uvědomila jsem si, že na světe jsou hezčí věci, než je číslo na váze a počet spálených kalorií a že najíst se, není hřích, ale každodenní potřeba těla. :-) naučila jsem se mít ráda i se svymi nedostatky a to je pro mne výhra! Váš blog pročítám od jeho začátku a jste velkou motivací pokračovat v tom, co dělám, protože vím, že jedině takhle budu štastna a především zdravá, což vzhledem k mé minulosti, si přeji ze všeho nejvíce!
    dagmar.gomolova@atlas.cz

    krásný den!

    OdpovědětVymazat
  12. Že jsem svým postojem k životnímu stylu inspirovala i svého vážně nemocného tatínka (dříve milovníka večeří o složení klobása, chléb a hořčice) ke zdravému stravování.

    Zdraví Marťa,
    mkfotografka@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  13. Konečně jsem začala dodržovat zdravou pestrou stravu a pravidelnost! Pro někoho možná hračka a žádný zázrak, ale pro mě jakožto bojovníka se zdravým stylem vs. vlčím hladem a smaženým a sladkým, neuveřitelný pokrok! Centimetry i váha jde dolů, tak jen doufat, že budu brzy kočička podle svých představ! PS: Úspěchy - zápočty na VŠ a kvetoucí partnerský vztah nevyjímaje:-)
    lucie.jenickova@email.cz

    OdpovědětVymazat
  14. Můj největší úspěch?;))
    To, že jsem se začla léčit z anorexie. Začínám si užívat života a miluju ho. Rozhodla jsem se si plnit přání-žijeme jen jednou(aspoň myslím;D)Začla jsem znova trénovat akvabely, učit se základy irských tanců, baletu a švédštiny. Vím, že mě ještě čeká dlouhá cesta přede mnou, já jsem už ale připravená se po ní vydat a přijmout všechny její nástrahy.
    Po dlouhé době jsem to totiž zase konečně já, ne nějaká 40 kilová kostřička!!!;)
    E-mail:kateryn.volkova@volny.cz

    OdpovědětVymazat
  15. největší úspěch ? ... možná se to někomu jako úspěch zdát nebude, ale pro mě to úspěch je a je obrovský. Po více jak 5 letech jsem se rozešla s přítelem, a s tím se obrátil i můj život o 180 stupňů . Jako úspěch to nevypadá, ale pokud si představíte úmorných 5 let plných výčitek, urážení(že jsem strašně tlustá, škaredá , neschopná). Když jsme spolu začínali byla jsem sebevědomá, šťastná, plná života a energie a když se dívám na fotky tak troufám si říct i hezká. Tento vztah mě však úplně změnil. Přibrala jsem to ano, ale to se dalo čekat s vyvíjejícím se tělem. Když sem začala jíst zdravě a inspirovat se jídelníčky holek z nehladu, tak jsem pořád je slyšela , že to stejně nedokážu. Zatla jsem zuby a začala makat a jíst jen samé zdravé dobroty. Našla jsem i v sobě tolik síly , že jsem si už nenechala toho šikanování ze strany přítele líbit a rozešla se sním. Nyní mé nadšení stále neustoupilo. I když jsem teprve na začátku a váhový úbytek je spíše nepatrný, tak jsem neskutečně nadšená. Každý den se probouzím plná energie a radosti. Zvýšilo se mi sebevědomí, dokonce tak , že si pokaždé do zrcadla řeknu, že jsem hezká taková, jaká jsem. I okolí na mě pozoruje změny. A pár milých úsměvů v posilovně od svalnatých mužů taky potěší. :) Takže za mě hodně síly mnoho úspěchů ;-)

    Email: Miiisiiickaaa@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  16. Úspěchů jsem měla hned několik - konečně mám snad téma na bakalářku a celá semestr mám dost dobré známky. Taky jsem si vylepšila maximálky v posilovně. Ale nejvíc jsem asi paradoxně pyšná na úplnou blbost - poprvé za hodně dlouhou dobu naprosto neřeším Vánoce z hlediska "fitness" - kolik toho sním, co budeme vařit, jak bude mít otevřeno fitko .. konkrétně jsem si uvědomila svoje největší vítězství, když jsme si doma dávali ke kafíčku cukroví a já neměla páru, kolik kousků jsem měla - to bylo poprvé za hoooodně dlouhou dobu :D (možná to bude znát hrozně hloupě, ale prostě cesta z PPP je dlouhá a trnitá :D)

    OdpovědětVymazat
  17. Asi za úspěch za poslední dva měsíce a i dýl považuji to, že jsem se naučila dívat na vše pozitivně, neztrácet hlavu ať už v osobním, pracovním životě, sportu, vaření i vzhledu :D. Když člověk bojuje tak si cestu k úspěchu najde každý sám.

    Email:arikuranova@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  18. Můj největší úspěch za poslední dva měsíce..nevím, jestli by mi na vypsání mého největšího úspěchu stačily pouze dva měsíce. Na začátku roku jsem zhubla a měla jsem o dvacet kilogramů méně, než jsem se do toho pustila. Byla jsem opravdu pěkná, když to vidím zpětně. Ale hubnutí se mi nějak vymklo z rukou a o prázdninách jsem měla dole o dalších dvacet a skončila jsem v nemocnici. Díky pobytu jsem se dostala na celkem přijatelnou váhu, ale ještě to nebylo ono. Jelikož jsem už nechtěla svůj další drahocený čas studentských let trávit za mřížemi, rozhodla jsem se, že odejdu a zkusím to sama. Nikdo mi nevěřil, ale já se hecla, že jim ukážu, že to jde. A opravdu, šla jsem do sebe, začala jsem normálně jíst a taky sportovat. Díky své pevné vůli jsem tam kde jsem. Mám normální váhu, sporutuji, raduji se ze života a jsem šťastná. A to považuji za svůj úspěch, že jsem dokázala sama sobě, že na to mám.

    terezie.skopalova1994@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  19. Ke konci roku se zdá, jako kdyby se všechny špatné věci, co se letos staly, snažil osud ještě nějak napravit :-) Konečně po pěti letech se nám s bráchou podařilo relativně usmířit naše rodiče, což je pro mě strašně důležité, abychom zase všichni mohli společně nějak fungovat, sice ne, jako rodina, ale třeba jako přátelé. A další úspěch je přijetí do mé vysněné práce a neustálý progres v přípravě na fitness soutěž, díky novému trenérovi :-)
    No, příběhy jsou tu dlouhé, tak máte pěkné počteníčko, držím Vám palce, blog máte moc pěkný. Hezké svátky!

    OdpovědětVymazat
  20. Můj největší úspěch? Překonat svůj obrovský strach z vody a postavit se na surfu!! :-)

    Sandra F.

    OdpovědětVymazat
  21. Za poslední dva měsíce je mým největším úspěchem porod. Byl to sice už můj druhý porod, ale byl komplikovaný, těhotenství bylo problémové, a tak jsem ráda, že jsme to já i dcera ve zdraví zvládly. Teď se snažím jíst zdravě a rozmanitě, abych jí kojením dopřála to nejlepší. A právě k tomu by mi mohly pomoci všechny ty soutěžní laskominy. :-)

    bekeova.lucie@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  22. Ahoj holky,
    Za svůj největší úspěch za ooslední dva mědíce bych asi neoznačila jednu konkrétní událost či věc, která se mi přihodila, ale spíš proces. Konečně jsem si totiž začala dávat dohromady svůj život ve všech aspektech tak, abych byla sama se sebou spokojená. Po x letech jsem si koupila plánovací diář a přestala odkládat své povinnosti, začala jsem pravidelně cvičit a konečně jsem si začala budovat zdravější vztah k jídlu a více si ho vychutnávat. Jsem šťastnější, přijde mi, že toho stihne mnohem více, a hlavně mám najednou na všechno energii a chuť.:)
    ben.miri@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  23. Je to zvlastni, jak nam vlastni uspechy vlastne ani neprijdou tak zasadni, a vlastne az kdyz jsme nuceni bilancovat, uvedomime si, jak dlouhou a narocnou cestu jsme to usli... Ja jsem letos hrda na to, ze jsem se osvobodila od dobre placeneho jobu a udelala ten krok uplne do neznama, pri te prilezitosti si splnila sen a naucila se ridit a zacala behat. Ne rekreacne a na zaklade vykricniku v diari a upominek od fotka, kde mam clentsvi, ale na zaklade velke (a rostouci!) vasne. Vasne vybehnout, kdyz me neco trapi, kdyz si nevim rady, kdyz jsem smutna, bez energie, nebo kdyz mam naopak v sobe tolik impulzu, ze potrebuji zkrotit. A tak ja, zasadni nesportovec, sama sebe vidim, jak vstavam v pet, abych stihla beh pred praci, balim si kecky na sluzebku i rodinnou oslavu k rodicum, jindy zase bezim stezkou uplne sama a pejskari si klepou na celo, protoze je venku vichrice a dest fouka primo do obliceje a ja se smeju... Vidim, jak se beh stal soucasti neceho integralniho, co potrebuji, chci, co me samo odmenuje a bez ceho si uz neumim predstavit zivot. Moc vsem preji, at najdou podobnou vasen, a ja ze srdce dekuji za sled udalosti, ktere me k te moji privedly.

    berriesandblues@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  24. Ahoj Nehladu holky,
    jako můj nedávný největší úspěch hodnotím postup do vyšší ligy v badmintonu.
    Začala jsem hrát minulý rok, nejsem v žádném klubu a nemám ani trenéra. Prostě badmintonově "rostu jako dříví v lese", a i přesto se to docela daří! ☺️
    Ještě loni jsem si říkala, jak je badec nezajímavý sport... Jelikož jsem ale holka zvědavá, rozhodla jsem se ho vyzkoušet jako univerzitní sport. (Když jsem kvůli časovému posunu v US zameškala registrace na sporty, v podstatě jsme na sebe zbyli :-D)
    Následující měsíc tedy budou mými soupeři už pouze muži, tak z toho mám respekt a vlastně i strach.. Nicméně se MOC teším na překonávání sebe sama a na to, až těm ješitným potvorám ukážu, že i my, ženy, v sobě máme sílu, bojovnost a hlavně chuť sportovat, vyhrávat! ����������
    Díky za Vaše příspěvky a inspiraci, jste super.
    Ne hladu! P.

    (petrasyslova18@gmail.com)

    OdpovědětVymazat