pátek 10. června 2016

Jižní Amerika - 1. díl

Na Asku nám jednou přišel dotaz, jestli bychom nechtěly napsat článek o tom, jak jsme byly před rokem a půl v Jižní Americe (konkrétně v Chile, Peru a Bolívii) a já jsem se nadchla, protože psát cestovní články je zábavný a navíc se člověk znovu probere fotkama a zavzpomíná si na všechno to super jídlo a na všechny ty míňsuper trávicí potíže a tak vůbec. Těch zážitků je ale za tři týdny hrozně moc, já si navíc nepíšu cestovní deník a navíc ještě nejsem úplně plánovací typ člověka, takže na cestách jsem většinou ten, kdo má nastudováno, co je kde místní specialita a zatím co ostatní shání lístky na autobus, já sedím, hlídám tašky a v průvodci zjišťuju, kde že se dá koupit to pečený morče. Takže ode mě jednoduše nečekejte cestopis se spoustou praktických informací, ale spíš takový souhrn mých pocitů z celého výletu.
Jo a všechny fotky fotila Verča, za což jí ještě zpětně děkuju, protože tahat se tři týdny s foťákem asi není žádná sranda.
Naše cestovní parta. A pokud budete chtít v Peru vzbuzovat pohoršené pohledy místních, oblečte se přesně takhle:D

Aby bylo jasno - nejsme milionáři a nedali jsme třicet tisíc za letenku do Jižní Ameriky :D Já jsem si tak jednou seděla v kině a přišla mi od Verči zpráva, že náš kamarád našel chybový letenky do Chile za 8 tisíc a jestli poletim taky. Odpověděla jsem, že jo, že letim a dál jsem se nevzrušeně věnovala filmu. Co tam vlastně budeme dělat jsme začali řešit až o několik měsíců později. První plán byl těžkej treking v Patagonii, ale pak jsme si s holkama uvědomily, že když je člověk na treku, tak si ty věci a stan asi pořád nosí, žejo ... no takže jsme kamaráda přehlasovaly a všichni dohromady pak vymysleli plán, že si radši uděláme okruh Chile - Peru - Bolívie. A letělo se.

Letěli jsme v listopadu z Berlína, přestup byl v Madridu. V Madridu jsme strávili den, prošli jsme se městem, snědli divný jídlo a pak se opili španělskym vínem na letišti. Poslední, co si pamatuju z dalšího letu je to, že jsem Verče při vzlítání oznámila, že jsem děsně opilá, pak jsem zamávala na stevarda, dala jsem si klapky přes oči a pak jsem usnula. Takže čtrnáctihodinovej let do Santiaga byl fajn. V Santiagu nás ale čekal přestup na další let, protože jsme se potřebovali dostat trošku víc na sever - do města jménem Antofagasta. Když si Antofagastu vygooglíte, tak si přečtete, že se jedná o přístavní město, který je vlastně hrozně super. Ale ne, nevěřte tomu, neni ani trochu super. Antofagasta je totiž hnusná. Všude jenom poušť, prach, psi se vzteklinou a lidi, co se na vás dívaj podezřívavě. Taxikář nás cestou z letiště na nádraží varoval, ať z něj radši už vůbec nevylejzáme. A já si taky uvědomila, že když jsem před odletem doma všechny vehementně ujišťovala, že se v tý Jižní Americe přece "nějak domluvim" i když neumim španělsky, tak... jsem neměla tak uplně pravdu. Na nádraží jsme si koupili lístky na noční autobus, chvíli se dívali z okna na nejrůznější zatýkačky a pak jsme se já a kamarád rozhodli, že dojedem do centra koupit něco k jídlu. Jo, to bych vám totiž chtěla říct...já na cestách ztrácim pud sebezáchovy :D A tak mi to přišlo jako super vzrůšo. Nikdo nás ale díkybohu nezabil a přežili jsme i cestu nočním autobusem do dalšího města - do Aricy.
Krásný přístav v Arice. 

V Arice to konečně začalo bejt krásný. Ubytovaly jsme se v hostelu, kde nám paní domácí přichystala župánky Hello Kitty, v restauraci u pláže jsme si dali žraloka a namíchli číšníka, kterýmu jsme odmítli dát nesmyslný dýško, vykoupali jsme se v ledový vodě, zašli se podívat na naleziště mumií, na krásnej přístav (kde se určitě pašujou drogy), k večeři si dali nejlepší burger s avokádem a další den jsme zase jeli dál. 

Další zastávka už byla v Peru, v krásnym městě jménem Arequipa. V Arequipě je krásný historický centrum s krásnym náměstim, bydleli jsme v krásnym hostelu s úžasnym výhledem (na jeho střeše je focená ta úvodní fotka nás všech) a vůbec tam prostě bylo všechno fajn. Zašli jsme se podívat na trhy, kde jsme zažili pár kulturních šoků. Maso v třicetistupňovym vedru prostě jenom tak visí na tyči a strašně smrdí a tak podobně. Ale to ovoce! S Verčou jsme hned ozkoušely několik "jugo" což je prostě smoothie, který vám udělaj na každym rohu a nemá konkurenci.
Fujky. No, pochopili jsme, proč je v Jižní Americe všechno maso smažený :D

Mňamky. Místní muži popíjeli nějakou prazvláštní věc, která se skládala z piva, mléka, vejce a ještě něčeho. My jsme radši zůstaly u osvědčené ovocné kombinace:D

Taky jsme se zašly ostříhat ke kadeřnici, protože proč ne, když máme volný odpoledne v Peru :D a i s dýškem jsme zaplatily 50 korun. Jedno negativum se ale našlo - začala jsem trpět výškovou nemocí. Byli jsme sice jenom v 2300 mnm, ale jelikož postupovat do výšky se má pomalu a my to vyjeli od moře během odpoledne... no, bylo mi prostě strašně blbě, bolela mě hlava, špatně se mi dýchalo a tak. Navíc jsem si samozřejmě na internetu přečetla, že na výškovou nemoc umřu. Klasika. Na trhu jsme si proto koupili spoustu koky a začali žvejkat. No a protože s výškovou nemocí se samozřejmě nemá ponocovat, pít alkohol a tak podobně a nás další den čekalo vstávání ve 3 a výjezd do 5000 mnm, tak ...jsme samozřejmě šli na párty :D
Pytlík koky za 3 koruny. No nebuď pak závislej...

K snídani jsem si dala pár hrstí koky a pár ibalginů a vyjelo se na výlet do Colca Canyonu. Cestou nám stavěli na pauzu s čajem z koky, občas někdo zvracel z okýnka minibusu (tak jsem usoudila, že moje výšková nemoc je asi ještě dobrá) a náš průvodce nám nabídnul i svojí koku, protože prej byla lepší. No a tak jsem zvládli 5000 mnm a bylo to fajn.
 Jestli někdy budete mít možnost ochutnat kaktusovej plod, tak do toho jděte, protože je to asi tak nejlepší ovoce na světě.

Krásnej Colca Canyon. Chtěla bych upozornit, že dělat hvězdu v takový výšce není vůbec žádná sranda! :D

Dál jsme se vydali do Cusca. Tady si dovolím zkopírovat popisek, co o tomhle úseku cesty napsala Verča, protože je to naprosto vystihující :D  "Večer jsme vyrazili do Cusca s plánem jet na Machu Picchu, který je jakože asi 50km daleko. Jenže jsme netušili, že to je 50km nahoru do 5000 a dolů do džungle. Takže jsme jeli 6 hodin serpentýnama, holky málem umřely a dole jsme byli vyplesklý, že vidíme banánovníky. A pochopili jsme, proč se ten výlet dělá dvoudenní. A vlastně nám nikdo nic neřekl, takže jsme celkem nečekaně museli jít asi 10 km s krosnama a kdyby se nás neujal pohádkovej dědeček, kterej každejch 10 minut stavěl na koka pauzu, asi bychom to nenašli. A bez koky umřeli hlady, protože kromě toho, že dodá energii, taky zahání hlad."
Když se rozhodnete na Machu Picchu vydat po svých (a ne jako německej turista autobusem), tak musíte vstávat ve 4, vyšlapat v dešti 2000 kamenných schodů a pak asi milion dalších na Huayna Picchu (vrcholek nad Machu Picchu). Ale stojí to za to, je to tam fakt krásný. A ta mlha byla takhle jen ze začátku, pak se udělalo hezky.

Pak jsme se vrátili zpět do Cusca, kde jsme sice už neměli výškovou nemoc, zato jsme měli střevní chřipku:D Takže s kamarádkou jsme si bohužel jeden den poleželi v posteli asi tak nejhnusnějšího hostelu (aneb nikdy si nekupujte ubytování od týpka na nádraží, ani když jste hrozně unavený, prostě ne!:D) a Verča s kamarádem zatím udělali ve městě pár super fotek.
Pojízdný obchod v Cuscu.

Zavřenej krám. 

Typický Peruánský dezert. Nějak jsme to radši nezkoušeli :D

Dál jsme se vydali do Bolívie, do Copacabany. Mimochodem - ty jsou dvě. Ta slavná kopakabána je pláž v Brazílii a tohle je ta méně slavná kopakabána - město v Bolívii, u jezera Titicaca. Vtipný bylo, že na hraničim přechodu jsme dostávali razítko do pasu a povolení vstupu do země na několik dní. Všichni dostali povolení na 90 dní a jenom já na 60 :D Tak nevim, asi jsem se jim prostě nelíbila...
V Copacabaně jsme si udělali výlet lodí na Isla del Sol. Nahoře na lodi to prej bylo hezký... já nevim, ležela jsem v podpalubí a umírala, protože střevní chřipka. Byla jsem tak naštvaná, že jsem v krásný Jižní Americe a místo toho, abych si to užívala, tak ležim a je mi blbě...tak jsem se na sebe naštvala a na Isla del Sol už jsem byla zdravá:D
Isla del Sol. Je na něm asi dvacet hostelů a jedna restaurace. V restauraci jsme si objednali sendvič se šunkou. Obsluha se nám vysmála a odešla.

Z Copacabany jsme se vydali do La Paz. Část cesty vedla přes Titicacu, takže nás jednoduše na chvíli vysadili, převezli loďkou a náš autobus se mezitím vezl na voru (?) :D Prostě autobus na dřevených prknech a celé to odstrkával pán tyčí. Jižní Amerika, no...
Fakt tyčí, já nekecám. Na chvíli pak zašel dozadu, tak jsme mysleli, že jde zapnout motor. No, šel si pro delší tyč.

No a to bude pro první díl asi všechno, protože už tak je to dlooouhý. Příště popíšu druhou půlku cesty - V bolívii La Paz a Salar de Uyuni (ta slavná solná pláň) a v Chile Valparaíso (a nejlepší párty po jihoamericku:D) a Santiago.


4 komentáře:

  1. Hroznej talent na psaní! Fakt se směju, jako ne tomu, že vám bylo špatně, ale tomu, jak je to suprově s nadsázkou napsaný. Skvělý. Víc takových :)

    OdpovědětVymazat
  2. Až na tu střevní chřipku to muselo být super ! :) Ty fotky, taková nádhera! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Joo, bylo! A v dalším díle teprve přijde na řadu to nejhezčí! A.

      Vymazat