15 věcí, které mě naučilo studium nutriční terapie

Tři roky na nutriční terapii mě naučily spoustu věcí, a tak jsem se rozhodla sepsat je do 15 bodů. Píšu to samozřejmě pouze sama za sebe a je jasné, že se s tím nemusí každý student tohoto oboru ztotožnit. Jestli jsou to věci pozitivní nebo negativní, nechám na vás a radši zdůrazňuju, že některé body je třeba brát s rezervou 🙂

s nadsázkou berte třeba hned tuhle fotku 😀

Takže jdeme na to ! Nutriční terapie mě naučila…

1. Kontrolovat data spotřeby
Kontroluju je u takových potravin, u kterých je to opravdu podstatné. Neotáčím samozřejmě každé balení těstovin, abych se podívala, do kdy je musím spotřebovat, ale u potravin jako jsou jogurty, maso a sýry se dívám naprosto vždycky a klidně se tím regálem chvíli probírám, abych našla to nejčerstvější. A i když mám doma v lednici nepořádek a všechno mi tam leží všelijak přes sebe, tak právě tyto potraviny musí být seřazené v pořadí, ve kterém je budeme postupně konzumovat. A běda jak někdo otevře čerstvější jogurt dřív, než ten starší!

2. Bez kompromisů vyhazovat nahnilé a plesnivé potraviny
Ne že bych ještě před pár lety vesele konzumovala shnilá jablka a housky obalené plísní 😀 Ale jsem v tom asi daleko důslednější. Naprosto mě jímá hrůza, když vidím, že si někdo prostě odkrojí plesnivý konec mrkve a na zbytku si ještě pošmákne. Nešílím z toho tak extrémně, že bych vyházela celý obsah lednice, když mi v ní zplesniví centimetr lilku, ale nějaké zásady prostě musí být.

3. Správně skladovat potraviny
Základní pravidla, jak skladovat třeba ovoce a zeleninu. Zelenina nepatří do ledničky v sáčcích, a jak tam najdu banán, tak se musím krotit, abych nezačala se svým proslovem, že banány do ledničky nepatří.

4. Stát se bojovníkem za lepek a mléko
Je spousta lidí s intolerancí laktózy, alergií na bílkovinu kravského mléka, celiaků a lidí s alergií na lepek, v těchto případech samozřejmě není možné mléko a lepek konzumovat. Je mi ale líto, když se některé potraviny zbytečně démonizují. Vzhledem k tomu, že o celiakii píšu bakalářku, tak si naopak myslím, že dostupnost bezlepkových potravin je nedostatečná a jejich rozšíření rozhodně podporuju. Ne ale tím stylem, že si každá druhá kavárna přidá do nabídky „zdravý bezlepkový dort“ za nesmyslnou cenu a hlásá, jaký je lepek jed a jen dortíkem u nich se můžeme spasit.

v prváku na praxi jsem se naučila škrábat brambory!

5. Rozčilovat se nad chybným značením potravin a zavádějícími nápisy na potravinách, už z principu
Je neuvěřitelné, co si někteří výrobci, restaurace nebo obchody dovolí napsat na své výrobky, na svůj facebook nebo klidně na zeď, dveře, účtenku. A mě to prostě štve. Štve mě, když si například na nějaké potravině přečtu, že je bez konzervantů a je v ní sůl nebo když si přečtu, že je řeřicha skvělým zdrojem vápníku a přitom to není pravda. Často je to vlastně jedno, jenže prostě…už z principu!

6. Zařadit spoustu potravin, kterých jsem se dřív „bála“
Zjistila jsem, že ne všechno je tak hrozné, nebezpečné a rakovinotvorné, jako píšou na internetu.

7. Nečíst časopisy
Mám pocit, že už pomalu nemůžu otevřít jediný časopis nebo noviny, abych si nepřečetla něco o detoxu. Obzvlášť mě mrzí, když si přečtu nějaký nesmysl v poměrně seriózních novinách. Tento bod berte trošku s rezervou, něco si samozřejmě přečtu, ale často mě odradí už různé nápisy na titulce.

8. Počítat
Počítání příjmu, výdeje, procentuálního poměru živin, gramů a miligramů. Dobře, žádné velké počty to nejsou, ale kdybyste mě viděli na gymplu, tak vás i tohle oslní 😀

9. Svačit v hodinách
A co vy, svačíte v hodinách? U nás je naprosto normální, že si na začátku přednášky polovina lidí vyrovná na stůl krabičky, banány a kefíry. A nikdo se na to nedívá s pohoršením. Jednou se na mě uprostřed přednášky otočil soused a nabídl mi uzeného lososa. Prostě sváča.

přinesli jsme si oběd do studovny…

10. Považovat za normální zajít si sama třeba do restaurace
Není to normální? Já nevím, ale často se tomu někdo diví! Ale proč ne, když mám hlad a vedle v restauraci mají skvělé polední menu? 🙂

11. Stále dokola opakovat, že nejsem výživový poradce ani specialista na výživu
Naopak jsem si zvykla na označení dietní sestra a prosté oslovení sestřičko.

12. Používat v běžné konverzaci výrazy typu „edukovat“, „anamnéza“ a „etiologie“ a nebýt schopná si vzpomenout na český výraz
Strašně nerada taková slova běžně používám, protože se bojím, aby to nevypadalo, že se snažím znít chytře. Jenže já si na ty české výrazy vážně nevzpomenu!

13. Komunikovat
Není to tak, že bych dřív nebyla schopná mluvit s lidmi, ale za těch pár let jsem se myslím v komunikaci s pacienty (a ve všech podobných situacích) o dost zlepšila. Dneska už konečně začínám rozhovor jinak než „ehm, takže…“, dokážu bez ušklíbnutí doporučit do jídelníčku šlemovou polévku a dokážu se zeptat na nepříjemné věci, aniž by bylo na první pohled znát, že je mi to samotné nepříjemné a že se mi chce vlastně trochu brečet.

14. Někdy prostě mlčet
Nemá smysl se za každou cenu vyjadřovat ke všemu, co je nějak spojené s výživou. Obzvlášť ne na návštěvách u známých nebo na rodinných oslavách. Přiznávám, že jsou chvíle, kdy si musím na chvíli třeba „odskočit na záchod“ 😀 , ale je to lepší, než se dát do nějaké zbytečné diskuze, která by mohla zkazit příjemnou atmosféru.

15. Ničím si nebýt jistá
Výživa je tak komplexní a složitá, že rozhodně nemám sebevědomí na to si myslet, že všechno, co si myslím a co zatím umím, je stoprocentně správné. Složení potravin se mění, provádí se nové výzkumy a nezbývá než je sledovat a občas být trošku zoufalá, když si dva dobré zdroje odporují. Ale taková už výživa je, a proto je tak zajímavé ji studovat.