Jižní Amerika – 2. díl

Minule jsem vyprávění o našem cestování Jižní Amerikou zakončila tím, jak jsme jeli z Copacabany do La Paz. La Paz je administrativní město Bolívie, leží ve výšce téměř 4000 mnm a letiště má navíc na kopci, takže tam prý skoro nikdo takhle přímo nelétá, protože by umřel na výškovou nemoc. No a já se tam děsně těšila, protože jsem viděla nějakou cestománii z La Paz a tam říkali, že je La Paz super a že tam lidi věří na čarodějnice a že se tam nesmí fotit, protože se původní obyvatelé bojí, že jim to ukradne duši. Jo a ještě říkali, že bolivijské ženy, které nosí tradiční kroje (říká se jim cholitas – těm ženám) mají taky buřinku a podle jejího umístění na hlavě poznáme, jestli je vdaná nebo svobodná. No, prostě jsem o La Paz věděla úplně všechno podstatné.

Ulice La Paz. Na fotce to vypadá celkem hezky, když člověk tu ulici i necejtí 😀 


Když jsme tam ale v noci přijížděli, tak jsem při pohledu z okýnka autobusu měla jenom jedinou myšlenku „tak tohle je teda totální punk!“ 😀 Na silnicích neexistujou pruhy, takže vedle sebe jede přesně tolik aut, kolik se jich vedle sebe vejde. Což je třeba na klasický dvouproudovce šest aut. No představte si tu křižovatku! Mezi auty se motali psi se vzteklinou a tak deseti dalšíma nemocema, kteří roztahávali bordel ze smradlavejch skládek, který byly naprosto všude. A sem tam se ještě vmáčkla nějaká ta zatýkačka. Prostě idylka. Po výstupu z autobusu jsme zjistili, že to v La Paz fakt děsně smrdí, k tomu je tam vedro, ve vzduchu prach a taky málo kyslíku, protože vysoká nadmořská výška. Dlouho jsme hledali hostel, kde nebudou majitelé vypadat moc podezřele, nebude to moc drahý a nebude tam moc brouků – až jsme naprostou náhodou našli skvělej hostel, kde nás přivítal super milej pán (asi na něčem jel), nadšenej že jsme z čech a okamžitě nás ubytoval do VIP pokoje (VIP – měl dveře a sprchu, co občas tekla).

Krásnej pokoj v La Paz. Přespávali jsme v něm přímo na Mikuláše, takže jsme si s Verčou našly kus volný zdi a vyšvihly jim tam čerta, anděla a mikuláše. Jestli se tam někdy podíváte, tak hledejte! 😀

Druhý den ráno jsme vstávali brzo a šli do města. Jak jsem říkala, že na cestách nemám pud sebezáchovy, tak se to taky pojí s tim, že se ze mě na cestách stává hipík a všechno se mi líbí. Takže zatímco mají ostatní (naprosto logické a oprávněné) obavy o to, aby nás někdo na ulici neokradl a nezabil a nejsou úplně nadšený z toho, že to město je šedivý a smrdí jak žumpa… tak já zatim s úsměvem opakuju, že to „má ten správnej feeling!“ a že „zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní!“ a celkově jsem na pár facek prostě 😀

Místňanda.

La Paz se ale začalo pomalu probouzet, cholitas začaly na ulicích rozbalovat svoje stánky a kolem poledne už z celýho města byl jeden obří barevnej trh. A nám se tam všem začalo hrozně moc líbit. Strávili jsme tisíc hodin nakupovánim vánočních dárků, projeli se lanovkou, na oběd jsme si zašli do mexický restaurace (už jsme nějak nechtěli riskovat) a zašli jsme se podívat i na čarodějnickej trh, kde se prodávaj třeba sušený mláďata lamy, pytlíky s kostma a další čarodejnický propriety, který potřebuje každá slušná bolivijská rodina. No a večer to tam začalo žít ještě víc. Prostě miluju La Paz. A ještě jsem si odtamtud odnesla jednu věc. V La Paz jsem si řekla, že už si NIKDY nebudu stěžovat, že je v našich obchodech malej výběr. Když jsme tam šli nakoupit do obchodu, tak jsme si k večeři přinesli housku, džem a paštiku a tím jsme vyčerpali celej sortiment. Dál jsme si v potravinách mohli koupit colu (tradiční nápoj všech jihoameričanů), pepsi, inca colu, sprite a toaleťák. Chtěla jsem jogurt – nebyl, sýr – nebyl. No, jednoduše jsem měla moment prozření a od tý doby snad ještě víc nesnášim, když si někdo stěžuje, že v čechách neprodávaj v zimě chřest, i když v německu jo. NO BÓŽE.

Krásný a nekonečný La Paz. A Verči popisek u týhle fotky – “ Vyjeli jsme nahoru, nahoře nic nebylo, tak jsme jeli dolu“ 😀

Další den nás čekal asi největší adrenalin výletu. Vydali jsme se na Death Road, aneb silnici smrti. Dřív byla hlavní spojkou mezi dvěma městy, dnes už se tolik nevyužívá, zato slouží turistum jako atrakce a sjíždí se na kolech. Taky jsme si ji sjeli na kolech. Dostali jsme spoustu chráničů, obří helmu, kolo, průvodce a jelo se. Cesta začíná v 4700 mnm a končí někde dole v džungli. Náš pan průvodce nám říkal, že tam je průměrně 32 mrtvých na kilometr (celkem okolo 3000) a letos zatím umřeli 4, z toho 3 průvodci. Říkala jsem si, že to asi musí říct, aby si každej turista na kole přišel výjimečně, na druhou stranu ty mraky křížů a vraky ve srázu pod náma hovořily za vše. No, přežili jsme a dostali jsme tričko „death road survivor“, takže teď můžem machrovat. Bylo to krásný a průvodce byl super, takže doufám, že tam teda neumřel a pořád jezdí.

A jedem! 
Oprava – nejdřív zapózujem a až pak jedem 😀
Z La Paz jsme se přesouvali na poušť Atacamu. Cesta byla strašná. Jeli jsme nočnim autobusem, překvapivě po poušti. Po poušti plný šutrů. Všude byl prach a všichni jsme byli naklepaný jak řízky. Řeknu vám takovou intimní věc – když se snažíte vyčůrat v pojízdný zbíječce, tak prostě máte smůlu, nejde to! 😀 Tahle cesta byla asi ještě horší než jedna předchozí, kdy jsme jeli autobusem přes den a protožejižníamerika, celou dobu nám k tomu na plný koule vyhrával Enrique Iglesias a tohle – umim to do teď nazpaměť.
No zpátky na Atacamu. Koupili jsme si třídenní tour po poušti, která vypadala tak, že nás naložili do jeepu a tři dny se objížděly nejkrásnější místa na Atacamě. Viděli jsme pohřebiště vlaků, skvělou a úžasnou solnou pláň, kaktusovej ostrov, plameňáky, sopku, červený jezero, nějakej kus šutru, kterej jsem zapomněla co je, gejzíry, vykoupali jsme se v nějakym horkym pramenu, viděli to nejkrásnější nebe (fakt, nebe v noci na poušti je prostě něco) a celkově to bylo skvělý. Dvě noci jsme strávili v pouštních hostelích. První byl celkem normální a v druhym byla strašná zima, takže se nedalo spát. Brzo ráno další den jsme se měli jet podívat na ty gejzíry a měli jsme zakázáno večer pít, abychom náhodou nebyli opilý a do toho gejzíru nespadli. A co jsme dostali k večeři? Láhve vína, haha. Takže z toho nakonec byla docela dobrá párty. A do gejzíru jsme nespadli, ale bylo to o fous.
Solná pláň je asi jedna z nejhezčích věcí, co jsem za celej náš výlet viděla. A tady s Verčou děláme náš klasickej brejkdenz.
Gejzíry. Smrad vajíček a 5000 mnm a vy máte kocovinu 😀 Haha, ne, bylo to super!
Kámen a naše krásná společná fotka s Verčou. Jo a brát si sandálky na poušť je super, doporučuju 😀 Obzvlášť pokud druhou část pouště chcete odťapat bez bot. V mém případě skoro i bez kalhot, protože jak pořád všude trapčim s hvězdou, tak jsem si je samozřejmě totálně roztrhla. Prostě debil.
Z Atacamy jsme se vrátili zpátky do Chile a mně se skoro chtělo brečet, protože jsem byla zamilovaná do Bolívie. Navíc naše prozatimní zkušenost z Chile byla jenom ta z hnusný Antofagasty, takže se nám tam moc nechtělo. To jsme ještě nevěděli, že se zamilujem i do Chile 😀 Jeli jsme do Valparaísa. Valparaíso je krásný přístavní město, neuvěřitelně barevný a umělecký. Našli jsme si krásnej hostel, kde jsme měli pro sebe celý patro, terasu s výhledem na přístav a prostě láska. Zamilovali jsme se do místních kaváren, obchůdků, pomalovanejch domů, koček a jednoho psa. 
Valparaíso a nějaká náhodná ulice. Jedna z těch méně vyzdobených.
Ochutnali jsme chilský sushi, což je sushi asi tak s tunou majonézy a pro jistotu osmažený. Ochutnali jsme místní specialitu, což je smažená ryba a bramborovej salát s tunou majonézy. Zašli jsme si do kina na novýho Hobita ve španělštině, ze kterýho si pamatuju jenom závěrečný titulky, protože chilský víno. Prostě krásný a milý město, ve kterym nás jenom jeden člověk varoval, že nás za rohem podřežou. Kamarád se pak odpojil a vydal se ještě za turistkou do hor a my si mezitím domluvily ubytování přes couchsurfing na poslední noc. 
Já a nějaká Valparaíská nalejvárna 😀
Chtěla jsem vám sem dát nějakou hezkou fotku graffiti ve Valparaísu. No, bohužel jsem na ní uplnou náhodou i já a víno. Náhodou.
Úplnou náhodou se nám podařilo se ubytovat v největšim párty housu, kterej obývalo asi 10 chilanů, 10 dalších couchsurferů a večer jsme zažili takovou párty, že na to vzpomínám do dnes 😀 V Jižní Americe to holt vypadá jinak. Když jsme se rozhodli z pártydomu přesunout do klubu, tak nám u prvního řekli, že se tam střílelo, takže máme počkat. Normálka:D Radši jsme šli ale do jinýho a já ještě v 7 ráno tančila na ulici bachatu (teda – myslela jsem si, že jí tančim, vidět bych se asi nechtěla) a když jsme se pak odpoledne probudili všechny na jedný hromadě překvapený že žijem, kolem nás se zatím rozjížděla další párty. Tak jsme se radši zdekovaly a odjely se potkat s našim kamarádem do Santiaga. 
My a pár nových kamarádů ráno ve Valparaísu. 
V Santiagu jsme si zařídili ubytování taky přes couchsurfing. Poslední noc jsme tak strávili u moc milýho chilana, kterej nás vzal například do Pinochetova muzea, což bylo děsně zajímavý. Náš výlet už ale končil, tak jsme se museli vydat zpátky do Antofagasty (která byla pořád tak hnusná jako poprvý) a pak zase asi třema letama zpátky do Berlína a do Čech. Byl to krásnej výlet, plnej avokád, krásný přírody a super zážitků. A i když to vypadá, že to byla jenom jedna velká párty a víno a tak, tak bych chtěla upozornit, že jsou to prostě 3 týdny v kostce, do kterých jsem se snažila vybrat to nejzábavnější – a to je jednoduše spíš párty než nekonečný cestování nočníma autobusama 🙂 Některý části cesty byly docela náročný, takže jsme si posledních několik dní v Chile prostě užívali. Zaslouženě.