Vzpomínky na pobyt v USA a pár postřehů o americkém stravování

Jak už jsem několikrát zmiňovala, hlavní zkušenost, která mě přesvědčila ke studiu výživy, byl můj roční pobyt na střední škole v USA (Little Rock, Arkansas) v roce 2010/2011. Nedávno se někdo na Asku ptal, jestli bych o tom nechtěla natočit video nebo napsat článek, tak jsem se rozhodla pro článek a chtěla bych vám trochu přiblížit, jaký dojem na mě udělala americká strava a co si o tom myslím, případně v čem vidím problém.

Ještě, než jsem odjížděla, jsem si všimla, že spoustu vracejících se spolužáků si kromě zážitků a plynulé angličtiny přivezlo taky pár nežádoucích kil navíc. Samozřejmě, že jsem byla taky jen šestnáctiletá holka a chtěla jsem se něčemu takovému za každou cenu vyhnout. Mé znalosti výživy byly v té době nevalné, takže jsem za vším viděla hamburgery a rozhodla jsem se, že je tam prostě nebudu jíst.


Abych přiblížila, jak vybíravá jsem byla v době svého odjezdu, těstoviny s kečupem a sýrem byly u mě na denním pořádku, ideálně pokud jsem je mohla jíst k obědu i k večeři a místo všech školních obědů. K snídani jsem měla každý den chocapic s mlékem a banánem, na svačinu jsem si nenosila nic, a buď jsem vydržela do oběda nebo jsem si koupila v bufetu kořenový chlebíček a máslo. Na čokoládě jsem byla závislá, a abych po ní nepřibrala, nahrazovala jsem s ní večeři. Pamatuji si, že jsem měla celkem problémy s trávením, často mě bolelo břicho a co se týče nějaké pravidelnosti v chození na záchod, to neexistovalo. Holt ta zelenina v kečupu nestačila.

Když jsem přijela do Ameriky, rychle jsem zjistila, že nejvíc mi bude chybět dobrý sýr. Američani prostě dobrý sýr neznají. Můžete si koupit zapékací sýr do toustů, který se podobá žluté pastě a pokud si připlatíte, seženete parmazán. Ale klasický eidam třicítku, to teda nemají. (Dobrý sýr, žejo :D) To samé s kečupem, žádný mi tak nechutnal. A tak jsem místo těstovin s kečupem a sýrem najela na bramborovou kaši s mlékem a máslem, kterou jsem jedla pořád. Samozřejmě, že pokud jste rodina, která poprvé v životě ubytuje zahraničního studenta a on nejí nic jiného než brambory, nebudete z toho úplně šťastní. A i mně to bylo trochu trapné, jenže jsem se všeho amerického jídla trochu štítila. Nakonec jsem se trochu naučila jíst i jiné věci, ale chvilku to trvalo. 🙂

Tak například školní kantýna. Bufet, ve kterém se podával klasický fastfood – hranolky, levné hamburgery, občas fazole, brownies a cookies, které se podávaly v papírovém obale nasáklém tukem. Všechno ostatní samozřejmě v plastu. A k pití cola. Prostě zdravé jídlo tam svět neviděl, navíc to nebylo nejlevnější a hnusilo se mi, jak to všichni pořád jedli rukama, které si čistili antibakteriálním gelem, ale už si je nemyli. Američani neumí jíst příborem.

Večeře na Den díkůvzdání, výjimečně se to jídlo skládá ze základních ingrediencí. A stejně jsou ty batáty zapečený s maršmelounama.

Rozhodla jsem se tedy, že si budu dělat do školy vlastní obědy. Naštěstí jsem objevila v obchodě dopékací bagetky, tak jsem si každé ráno upekla kus bagety (který se neustále zmenšoval), namazala ho žervé, do toho jsem dala šunku a list salátu. K tomu jsem měla pravidelně jeden actimel a jednu blumu. A kdybych měla hlad, tak jsem si do pytlíku brala máslové sušenky. To bylo celé mé jídlo na dobu od 8 do 16 hodin. Pak jsem ještě začla chodit na fotbal, takže se ten čas prodloužil až do 18 hodin, možná jsem si jen začla brát víc sušenek. Ani nevím, co jedli ostatní, ale mám pocit, že nejčastěji jsem viděla pytlíky s různými chipsy a nevímjak vyrobenými křupkami s neidentifikovatelnou dochucovací směsí. Díkybohu, že mi tohle nikdy nechutnalo.

Za svůj pobyt jsem napsala pár takových „blogísků“, tak asi bude nejvíc vystihující sem jeden zkopírovat. 🙂

Vybrala jsem si tyhle předměty: Anatomie, Komunikace, Matematika, Symphonic Band, Výroba šperků, US Historie, Angličtina, Španělština. Byly mi rozděleny do dvou dnů – první čtyři v jeden den, druhé čtyři v druhej den. Každá „hodina“ má hodinu a půl a pak následuje 5 minut pauza, při které jsem se na začátku stihla jen tak tak dostat do třídy, natož si zajít na záchod, protože v hodině mě nepustí, prý jsem měla přestávku. Tak jsem přestala pít. Výchovné.
Na začátku pobytu jsem si sedřela patu o dveře, takže jsem brečela v každých botách, co mi kryly patu, a nosila jsem žabky. A jednou mě odchytil jeden z šesti školních security a jednoho školního policajta, jestli prý jako neznám pravidla a co si to dovoluju nosit žabky, které mi odhalují patu. Pata je totiž táák intimní místo. Mimo žabek se nesmim opovážit nosit kraťasy kratší, než 3/4 dolarové bankovky nad kolenem. Pardon, já se v těch inčích nevyznám. Dále si nesmím ani vzpomenout na tílko a natož tričko, které mi při výklonu na jakoukoliv světovou stranu odkryju jenom trošku břicha. A šátek ve vlasech. To jsem si jednou nakráčela do školy se svým milovaným červeným šátkem a ještě na školním dvorku mě odchytil…Spolužák… Jestli si prý můžu laskavě sundat ten šátek. Po dvou hodinách pátrání jsem dostala odůvodnění, že prý patřím ke gangu a jsem gamblerka. Samozřejmě, že jsem. Batoh musí být síťovaný, aby měli všichni přehled, kolik nebezpečných zbraní, trhavin, žíravin a jiných školních pomůcek s sebou nosím. Jednou za měsíc je security prohlídka, kdy vtrhne šest…urostlých černých mužů, jedna žena a jeden hubený bílý policista do třídy, všichni vstát, nikdo ani hnout, svlíknout mikiny, vyprázdnit kapsy, batohy na stůl… A projíždí pípátkem a zabavují všechno elektrické. Mojí malou mp3 mi ale nenašli, takže jsou špatní. Občas tohle provádějí před vstupem do školy. Nakonec jsem se doslechla, že proto, že máme jen 7 minut na to dostat se na školní autobus a hodně zájmových aktivit, smíme si nechávat vyplé mobily ve skříňkách. Skříňky pravidelně někdo vykrádá. A jediné, co můžeme mít v hodině je zrcadlovka. Nikdo mi nevysvětlil proč.
A co se týče výuky – naučila jsem se tu jednu důležitou věc. Usnout v hodině za jakýchkoliv podmínek. Protože v matematice si právě opakuju 7. třídu, v dějepise píšeme test z toho, co si přečteme v učebnici a učitel to vykládá až po testu, v angličtině si spíš tak povídáme o knížkách, jinde se neděje vůbec nic a jedinej předmět, kde by mi stálo za to poslouchat, je anatomie, jenže je to první hodina, věčně prezentace = zhasnutý světlo a když se k tomu přidá monotónní hlas, tak se probouzím až tak pět minut před skončením hodiny. Ale mám lepší výsledky než 3/4 Američanů. 😀
Moje nejoblíbenější hodina je komunikace. Po tom, co jedna holka domácí úkol místo napsání upekla, jsme se stali partou a každou hodinu máme dort, koláč nebo cookies.
Ale učitelé jsou tu asi tak o 100% jiní. Když učitel chybí, všichni jsou naštvaní, protože supluje obvykle naštvaná, zlá žena, která dodržuje i puntík za každým uhozeným americkým pravidlem. Nikde jsem ale neviděla tak milé učitele jako tady. Občas si řikám, jestli to není tim, že nehrozí, aby někdo věděl víc, než učitel a opravoval ho tak za každou chybu, jako se děje u nás. A kolik chyb dělá třeba matikářka :D.
Školní jídelna. Nechte jídlo z McDonaldu dvě hodiny zabalený v alobalu a pak ho snězte. Takže jsem byla nejšťastnější na světě, když jsem našla obchod s nedopečenými francouzskými bagetami. Každé ráno čerstvá, a jak mi všichni závidí mé obědy 😀
A klimatizace. Venku nejdřív 45, pak 40, pak 35, pak zase 40 a teď tak 27°C ve stínu, ale stejně musíme nosit tlustý svetry a bundy, protože klimatizace. A to se mi všichni divili, proč se chodim o obědové pauze vyhřívat na to nejslunnější místo na školním dvorku, když je tam takový hrozný vedro. Bóže, vedro, co bych dala za to, kdyby tohle sluníčko bylo v Česku. 🙂

Emily na hodině komunikace

Tak. Další problém bych viděla v tom, jak je jídlo v USA naceněné. Nevěřila jsem tomu, ale hamburger z fastfoodu je opravdu levnější než brokolice. A z brokolice se nenajíte. A spoustu lidí nemá peníze. A jsou zadlužení. A kupují si nezdravé jídlo. A jsou nemocní. A doktoři jsou drazí. Prostě žít zdravě je výsada bohatých lidí, opravdu nestačí chtít, jako u nás. Jenže často nechce ani ten, kdo na to peníze má, a tak mí spolužáci dennodenně chodili do školy s kelímkem megapseudokafe ze Starbucksu a já nechápala, kde na to berou…

Stejně tak je tomu s pohybem. Moje rodina měla 3 malé psíky, kteří se venčili tak, že se otevřely dveře na zahradu. Ale já se nadchla, že je budu chodit venčit, tak jsem začla. Psi si to úplně zamilovali, když mě viděli u dveří, začli na mě skákat a kňučet, najednou nabrali svaly, začli i po té zahradě víc lítat. Protože psy tam nikdo nevenčí. Prošla jsem s nimi pěkných pár sousedství a většinou jsem narazila na dva základní problémy. Zaprvé, chodníky neexistují. Prostě tam nejsou. A zadruhé, sousedství se můžou setsakramentsky lišit, jen když přejdete ulici. Takže z poklidné, relativně bohaté čtvrti se dostanete na místo, o kterém vám pak kamarádi řeknou, že je 50% šance, že vás někdo zastřelí, když tam vkročíte. No, takže jet autem až před fitko je jediná možnost, fitko je drahé, výsada bohatých lidí. Už to znáte, že 🙂

Nakonec se i mně stalo, že jsem přibrala pěkných pár kilo, a to hlavně proto, že jsem přes den jedla malinko a zamilovala jsem si brownies, které jsem pekla večer po příchodu ze školy a nedělalo mi problém dohnat všechny deficity tím, že jsem snědla před spaním půl pekáče té dobroty. Hlavně, že jsem za celý pobyt neměla jediný hamburger.

Takže po příjezdu domů jsem se v tom začla trochu plácat a zajímat se a naštěstí jsem se dostala až k nutriční terapii, jinak bych určitě skončila na nějaké super dietce. 🙂